Karakorum

Řek jsem si tehdy: neztrácej hlavu,
vždyť život není umění.
Nečekáš přece na popravu,
láska je boží stavení.
Půjčíš si rakev z černého dřeva,
skočíš do zlaté tramvaje
a odjedeš s ní do Sarajeva
a odtud zkratkou do ráje.

Řek jsem si tehdy: vstaň už a vzchop se,
ta prázdnota je propastná.
Zrada má kůži triceratopse,
láska je vždycky nešťastná.
Vypil jsem nápoj z dračího rohu,
z neléčivého pramene.
Nespílám noci, nespílám Bohu,
jak já mám srdce zlomené.

Teď je ta chvíle, teď je ta hodina,
teď je ten čas, kdy všechno smím.
Tělo své milé položím do klína,
zády ke všem svým tajemstvím.

Viděl jsem plátno všemožných vzorů
vydřených pískem dohola.
Byla to miráž či Karakorum,
možná, že bájná Cibola,
a že jsem jednou líbal tvé řasy,
toho mě nikdo nezprostí,
život jsou totiž záblesky krásy
v záplavě prostřednosti.

Teď je ta chvíle, teď je ta hodina,
teď je ten čas, kdy všechno smím.
Tělo své milé položím do klína,
zády ke všem svým tajemstvím.