Goya

V hermetickém světě kléru,
v slabé chvíli, někdy k ránu,
neurvalý dusot lanciérů
neslyší.
Celá zem se zmítá jako pták
v lesklé dóze z porcelánu,
v nejkrutějším snu, vždycky avšak
nejtišším.

V nepokojném světě svící
nahá žena klidně leží,
nepokrytě hledí inkvizici
do tváře.
Někde blízko hoří jako troud
malá chýše plná kněží,
jako zbavených tuhých pout
oltáře.

Ani láska krásné vévodkyně
ani stříbro v letním soumraku
neutlumí ticho, jež zní
v tmavých koutech, v rudé hlíně
jako písně dávno mrtvých vojáků.

V přelétavém svitu zmizí
černý sabat, hrůzy války,
bez úsměvu krále, bez provizí
vítězů.
Někdy se mi zdá, že mám
v hlavě samé katafalky,
na paletě však zlatý chrám
v Efesu.

Ani láska krásné vévodkyně
ani stříbro v letním soumraku
neutlumí ticho, jež zní
v tmavých koutech, v rudé hlíně
jako písně dávno mrtvých vojáků.

Někdy se mi zdá, že mám
v hlavě samé katafalky,
na paletě však zlatý chrám
v Efesu.