Cesta do Damašku

Byla tak krásná,
že se mi chtělo žít znovu,
odešla zčistajasna,
nevěrná svému slovu,
nevěrná své zemi,
nevěrná svému Bohu,
odešla alejemi
temně hnědých hlohů.

Byla zlá zima
a sníh přepadal stráže,
led pálil za ušima,
a zamykal ekvipáže,
pronikal do mých slzí,
do snů i do mé zbroje,
do lží, jež nezamrzí,
i kdyby byly tvoje.

Tak se vracím někam,
kde v modrozlatém tichu
nenávratně čekám
v kuželech bílých štychů.
A točím starou káču
a zpívám krutou frašku
s tlupou mladých rváčů
cestou do Damašku.

Byla tak krásná,
že se mi chtělo žít znovu,
odešla zčistajasna,
nevěrná svému slovu,
nevěrná své zemi,
nevěrná svému Bohu,
odešla alejemi
temně hnědých hlohů.