Rebeka

Jsou písně, které doznívají v tichu
a končí v křídlech ukřičených vran
jak přání v myslích levantinských mnichů,
jak nad pobřežím slábne hurikán.
Jsou chvíle, které dávno patří bohům,
a ztrácíme je věkům napospas,
jak půlnoční hlas anglického rohu,
jak nebetyčná touha v každém z nás.

Jen málo zůstává,
jaké to bylo,
náš svět je představa,
ne veledílo.

Jsou války, které končí před svítáním
v nekonečnu poztrácených hvězd,
v křečovitém sevření tvých dlaní,
v propastích všech nočních maloměst.
Jsou lásky, které umírají k ránu
v zrcadlovém městě lidských her,
v rozžhavených hlavních partyzánů,
v neprůtočných mřížích voliér.

Jen málo zůstává,
jaké to bylo,
náš svět je představa,
ne veledílo.

Víš, někdy se doopravdy stydím
za to, že mě někdo miloval.
Jindy se zas, lásko, nenávidím,
že jsem někdy míval ideál.
Jsou vzpomínky, co nadosmrti hřejí,
jsou polibky, co cítím navěky,
je krev, která se mísí s beznadějí,
je smrt, ale i víra Rebeky.

Jen málo zůstává,
jaké to bylo,
náš svět je představa,
ne veledílo.